Ještě než začala ta první neděle, o které jsme už psali, událo se něco, co se děje už léta a takříkajíc bez povšimnutí… No je to stále dokola.
Jeden z dřívějších našich farářů říkával: „Chceš-li něco před farníky utajit, dej to do vývěsky.“ Dnes by šlo s humorem poznamenat, že je možno věci superutajit, protože není jen fyzická vývěska u kostela, ale i web a facebook a WhatsApp… Ale celkem logicky tak, kdo má zájem, určitě pozvání objeví.
No a zájem stejně jako loni a předloni a předpředloni.. nebyl. Farníci nepřišli.
Zato nás navštívili příznivci z Havířova, Životic, Dobré i Tošanovic… A podívejte se níže, jakou krásu vyrobili. Jen bohužel s sebou domů odnesli.
Přišli, protože to pro ně nebylo stále dokola? Protože tu byli někteří poprvé? Asi ne, asi přijít prostě chtěli. Přišli si i popovídat, protože na setkání jinak není moc času, a při ruční práci se lépe sdílejí myšlenky, nápady, inspirace…
To je vlastně vedlejší produkt – výsledkem dvouhodinového pinožení je samozřejmě více či méně symetrický věneček s ozdobami dle mého vkusu, je můj a stál mě víc úsilí než jeho nákup v obchodě, popálené prsty od tavné pistole a ušmudlané ruce. Co možná na první pohled uniká a je ještě důležitější, je, že tvořím, že i v tak bezvýznamné věci jakou je věneček, který po měsíci skončí rozpadlý na smetišti, vlastníma rukama pokračuji v účasti na (s)tvoření – vnáším krásu do světa, vnáším svůj um, talent, rozvíjím existující věci a dávám jim nový vzhled a význam.
Z kolečka polystyrenu a jehličí tvořím nikdy nekončící kruh, k němuž dokola sesednu s blízkými. Je úlevně zelený pro oči a plný naděje jako probouzející se jaro. Dotvořím ho šípky, šiškami, ořechy, pomeranči…, vším krásným a dobrým, co mi podzimní příroda dala. Zdobím ho fialovou stuhou podle liturgického období adventu, nebo jej sladím barevně se svým domovem. Položím na něj blýskavé ozdůbky a hlavně postupně na něm zapálím čtyři svíce, aby bylo nade vší pochybnost jisté, že tma zkracujících se prosincových dní, kdy se příroda ukládá k domnělé smrti, prostě není, není a NENÍ posledním slovem!
Světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila!
Tak sviťte – ať už svícemi na věncích vyrobených doma nebo na faře, nebo koupených v supermarketu. Nenechte se pohltit tmou (ale ani vaše domovy požáry světla…) a věřte, že první i poslední slovo měl, má a bude mít Kristus.
Není nic, co by nás odloučilo od lásky Kristovy!
…Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Řím 8,35-39
Ale co, přečtěte si to celé sami – kapitola 8. v Listě sv. Pavla Římanům….
A vůbec, čtěte Písmo! Říká to i Gospa v Medžugorje.
Můžete hned ve čtvrtek 12. 12. na další Biblické hodině.
Nejnovější komentáře