Svátosti

Aneb viditelná znamení neviditelné Boží milosti. Svátostí je sedm – křest, biřmování, eucharistie, kněžství, manželství, smíření, pomazání nemocných.

Křest

Křest – modlitba spojená s ponořením nebo politím vodou – je znamením proměny, která se odehrává v lidském nitru. Je branou do církve a nezrušitelným spojením člověka s Bohem. Svátost křtu je spolu se svátostmi biřmování a eucharistie jednou z iniciačních svátostí, tj. svátostí, které uvádějí do křesťanského života. Křest vtiskuje duši člověka nezrušitelné znamení, v němž se nám odpouštějí úplně všechny hříchy – dědičný i osobní. Stáváme se navždy syny Božími, údy Těla Kristova – církve.

O křest dítěte žádají rodiče. Církev od nich vyžaduje víru a přípravu. Nechat dítě pokřtít, znamená snažit se také dítě v jeho životě víry doprovázet. Závazek se možná zdá těžký, ale manželé skrze svátost manželství již získali Boží pomoc k tomu, aby své dítě k víře vedli. Svátost křtu se dětem uděluje zpravidla v neděli ve mši svaté. Původně se křest uděloval ponořením do vody, v současnosti při křtu kněz lije křtěnci vodu na hlavu a pronáší slova:

„N., já tě křtím ve jméno Otce – i Syna – i Ducha svatého.“

Pro vlastní obřad křtu je třeba opatřit pro dítě křestní roušku a křestní svíci. Křtu se za normálních okolností účastní oba rodiče a kmotr, příp. kmotři. Kmotr dítěte má být biřmován a má z víry žít.

Ke křtu dospělého je nutné jeho vnitřní obrácení a rozhodnutí, tedy víra v Krista a touha být pokřtěn. Příprava k přijetí křtu trvá zpravidla jeden rok. Dospělí přijímají svátost křtu obvykle o Velikonocích spolu se svátostí biřmování a Eucharistie. Pro vlastní obřad křtu je třeba si opatřit křestní roušku a křestní svíci. Kmotr dospělého má být biřmován a má z víry žít.

Biřmování

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti., dovršuje milost křtu. Dostáváme trvale dar Ducha Svatého, abychom jej nesli dále světu.

Svátost biřmování je spolu se křtem a eucharistií jednou z iniciačních svátostí, svátostí uvedení do křesťanského života. Dospělý je biřmován zároveň při křtu spolu s přijetím svátosti eucharistie, u pokřtěných v dětství je tato svátost je potřebná k dovršení toho, co v nás začalo křtem. Svátost biřmování je přijetím darů Ducha svatého, aby křesťan vydával svědectví o své víře. Svátost biřmování „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více schopni a povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako Kristovi svědkové“. (KKC čl. 1285)
Svátost uděluje biskup, nebo jím pověřený kněz vzkládáním rukou, mazáním křižmem se současným pronášením slov:

„Přijmi pečeť Ducha svatého.“

Podmínkou pro přijetí svátosti biřmování je křest a dosažení čtrnácti let věku – samozřejmě kromě touhy svátost přijmout. Také kmotr biřmovance musí být biřmován.
Přípravu na biřmování, která obvykle trvá po dobu jednoho až dvou let, vyhlašuje správce farnosti. 

Eucharistie

Eucharistie, Svaté přijímání, Svátost oltářní – to je živý Bůh, Ježíš Kristus, přítomný pod podobou chleba a vína. Eucharistií se nazývá také mše svatá. Je to vrchol slavení církve.

Svátost, známou více pod názvem „Svaté přijímání“ věřící přijímají během slavení mše svaté. Svátost eucharistie završuje uvedení do křesťanského života. Slovem Eucharistie označujeme jak Tělo a Krev Pána Ježíše Krista, tak mši svatou, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Ve mši svaté kněz nad chlebem a vínem pronáší slova Pána Ježíše Krista, která vyslovil a ustanovil při poslední večeři před svou smrtí o židovských Velikonocích v Jeruzalémě. Skrze tato slova a vzývání Ducha svatého se v rukou kněze chléb a víno stanou Tělem a Krví Krista. 

Podmínkou přijetí svátosti eucharistie je křest a společenství s církví. Křesťan má být ve stavu milosti posvěcující, tzn., že nemá mít těžký hřích ani zálibu v lehkém. Lehké hříchy odevzdáváme Bohu na začátku každé mše svaté projevením lítostí.

Příprava k prvnímu svatému přijímání a ke svátosti smíření (zpovědi) probíhá zpravidla v rámci farních katechezí. Děti (cca od 7 let) mohou přihlásit rodiče většinou v září, příprava probíhá po celý školní rok. Dospělí jsou připravováni individuálně. Nemocní a staří, kteří se nemohou zúčastnit mše svaté, mohou přijímat eucharistii doma nebo v nemocnici – nebojte se požádat kněze.

Kněžství

Svátostné kněžství uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci učí, konají bohoslužbu a vedou duchovní správu. Svátost vtiskuje nezrušitelné znamení. „Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.“ (KKC čl. 1536) Kristus si vybral apoštoly, a těm svěřil svou moc a poslal je do celého světa, aby hlásali Boží království, křtili, uzdravovali duše. Všechny stupně jsou udělovány svátostným úkonem, vkládáním rukou (symbol předávání Ducha svatého) a konsekrační modlitbou, jsou jenom dva stupně, biskupství a kněžství, služebnou účastí na kněžství Kristově. Na jáhny jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, ale ke službě. Jáhnové mají poslání sloužit všem věřícím ve společenství s biskupem a s jeho kněžími. Úkolem jáhna je slavnostně udělovat křest, uchovávat a podávat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu na cestu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a řídit smuteční a pohřební obřady.

Konsekrační modlitba při udělování svátosti kněžství:

“Stůj při nás, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože,
původce lidské důstojnosti a dárce všech milostí.
Skrze tebe se všechno rozvíjí a upevňuje.
Ty utváříš svůj lid jako královské kněžstvo
a volíš si z něj služebníky,
aby v síle Ducha Svatého zastávali různé úřady
a sloužili Kristu, tvému Synu.
Už v době starozákonní
jsi ustanovil posvátné služby:
Vyvolil jsi Mojžíše a Áróna,
aby vedli a posvěcovali tvůj lid,
a podřizoval jsi jim pomocníky,
aby spolupracovali na tvém díle.
Když Izrael putoval pouští,
dal jsi Mojžíšova ducha

sedmdesáti starším,
aby s jejich pomocí snáze vedl tvůj vyvolený lid.
Na Árónově důstojnosti
jsi dal účast i jeho synům,
aby podle Zákona konali před tebou kněžskou službu
a ve stánku ti přinášeli oběti,
které byly náznakem
a stínem budoucích dober.
A v posledním čase jsi, Otče svatý,
poslal na svět svého Syna Ježíše,
apoštola a velekněze našeho vyznání.
Mocí Svatého Ducha ti sám sebe přinesl

jako oběť neposkvrněnou,
a na svém poslání dal účast svým apoštolům,
za které prosil, aby byli posvěceni pravdou.
Tys jim pak dal pomocníky,
aby po celém světě zvěstovali
a naplňovali dílo spásy.
Také nám, nástupcům apoštolů,
dej, Bože, tyto pomocníky,
ať nám v naší nedostatečnosti pomáhají
vykonávat apoštolský úřad.
Uděl, prosíme, všemohoucí Bože,

těmto svým služebníkům důstojnost kněžskou;
obnov v jejich nitru Ducha svatosti;
ať od tebe, Bože, přijmou druhý stupeň svěcení
a příkladem svého života
ať upevňují mravní řád.
Ať se svým biskupem poctivě spolupracují,
a tak slova evangelia, která budou hlásat,
ať milostí Ducha Svatého
přinášejí hojný užitek v lidských srdcích
a šíří se do všech končin světa.

Spolu s námi ať jsou věrnými správci tvých tajemství,
aby se tvůj lid neustále obnovoval koupelí znovuzrození
a sytil z darů tvého oltáře,
aby hříšníci docházeli odpuštění a smíření
a nemocným se dostávalo útěchy a pomoci.
Ať jsou, Bože, s námi spojeni,
abychom se společně dovolávali tvého milosrdenství
pro’lid, který jsi nám svěřil,
i pro celý svět.
Dej, ať se v Kristu shromáždí všechny národy,
a v jednotě tvého lidu

dosáhnou svého cíle a dovršení v tvém království.
Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána,
neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého
žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.”

Manželství

Já, N,
odevzdávám se tobě, N,
a přijímám tě za manželku / manžela.

Slibuji, že ti zachovám
lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím
a že s tebou ponesu
všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh.
Amen.”

Svatba v kostele je víc než obřad. Snoubenci si před Bohem vzájemně udělují svátost manželství a zavazují se k věrnosti na celý život. 

Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství života, zaměřené svou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“ (KKC čl. 1601)
Manželská láska je prostředkem k posvěcení člověka. Základním cílem manželství je jednota, nerozlučitelnost a otevřenost  dalšímu životu. Manželé se mají podporovat na cestě ke spáse.

Bůh učinil z manželství svědectví své přítomnosti, neboť muž a žena se sobě navzájem odevzdávají a tak se milují. Kristus je přítomen v lásce křesťanů a posiluje manžele v jejich společném životě. Manželství je také znamením spojení Boha s člověkem, Krista s církví. Tuto svátost si udělují snoubenci navzájem.

Podmínky přijetí:
– být pokřtěn, být svobodný, být plnoletý
– sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (příp. nepokřtěným) je možný za určitých podmínek – nebránit partnerovi ve víře, umožnit křesťanskou výchovu dětí.
Také této svátosti jako vždy předchází příprava. Tedy snoubence připravuje k obřadu kněz.

Základní podmínky manželství v katolické církvi:
– Manželství mohou uzavřít pouze muž a žena.
– Není-li ani jeden z nich vázán platným manželstvím.
– Jestliže se k němu rozhodli dobrovolně.
– Další podmínka platnosti manželství je, že oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný.
Aby neodmítali děti. Tím není řečeno, že bezdětné manželství je neplatné, tím je míněno, že berou-li se dva a řeknou si: “My děti mít nechceme, nikdy!”, odlučují tak manželství o jeho podstatný prvek, kterým je otevřenost dalšímu životu.

Smíření

Ve svátosti smíření, obrácení, pokání, zpovědi se setkáváme s milosrdným Bohem, který nás bere do náruče a očišťuje od hříchů. Je velkým darem nového začátku s novou silou.

Tato svátost nabízí smíření s Bohem i s církví, toto smíření sebou nese i to smíření s těmi jímž náš hřích škodí.  Je nám v ní darováno od Božího milosrdenství odpuštění. Tedy i když je církev svatá jsou v ní hříšnici, tak stále potřeba očista, pokání a vnitřní obnova.
K této svátosti mohou přistoupit všichni pokřtění v římskokatolické církvi. Křesťané jiných církví mohou přijmout tuto svátost, jsou-li v nebezpečí smrti.
Církevní přikázání stanovuje, že každý katolík má přistoupit ke svátosti smíření aspoň jedenkrát za rok, nejlépe v době velikonoční. Ale věřící člověk by měl přijmout svátost smíření co nejdříve, když se dopustí těžkého hříchu. Protože těžký hřích ničí lásku v srdci člověka a odvrací jej od Boha. Ale je taky užitečné přistupovat k této svátosti i kvůli lehkým hříchům – tedy hnací silou by měla být trvalá snaha o uskutečňování milosti křtu.

Pro přijetí svátosti smíření je doporučován interval jednoho měsíce. V boji proti špatným sklonům, myšlenkám  je velmi užitečná pravidelná zpověď, kde vyznáváme své lehké hříchy a Bůh v nás obnovuje milost, kterou jsme dostali při křtu. Skrze zpověď nám Bůh nejen odpouští, ale poskytuje milost i sílu do našich konkrétních slabostí, do naší skutečné situace, ve které se ve svém životě nacházíme.

Jednotlivé části svátosti:

  • zpytování svědomí a lítost – na té závisí pravdivost pokání a má vycházet z nitra
  • vyznání hříchů před knězem – má vycházet z pravdivého sebepoznání
  • zadostiučinění – pravé obrácení završené slibem polepšení, nahrazení škody …
  • rozhřešení – Bůh skrze kněze uděluje odpuštění  – tím je svátost pokání dokonána

Všichni jsme povoláni ke svatosti a máme úkol stále znovu začínat. K pravdivému sebepoznání, které nás už samo osvobozuje, potřebujeme Boží světlo. A Duch svatý nám přichází na pomoc.

Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.

Pomazání nemocných

Svátost pomazání nemocných je pomocí v nemoci nebo vážné zdravotní těžkosti – posiluje, přináší útěchu a pokoj do srdce a utrpení spojuje s Kristem. Může vést i k tělesnému uzdravení. Dává sílu v zápasech na  poslední cestě.

Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje církev své nemocné Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“ ( KCC čl. 1499)
Ježíš sám uzdravoval nemocné a odpouštěl jim hříchy.

Tato svátost se opírá o text písma :

Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.( Jak 5, 13 – 16)

Skrze víru nemocného a víru církve, modlitbu kněze a pomazání posvátným olejem posiluje Ježíš nemocného a  není-li schopen se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se vyzpovídat, odpouští mu hříchy.

V praxi vypadá svátost nemocných tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, pomaže je požehnaným olivovým olejem, který žehná biskup na Zelený čtvrtek  a říká při tom:

„Skrze toto svaté pomazání, ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“

Podmínky přijetí svátosti:

  • přijmout ji může každý věřící vážně nemocný (tělesně i duševně) nebo umírající, i když je v bezvědomí,
  • když se nemocnému, který přijal tuto svátost, uleví a pak se mu opět přitíží,
  • při déle trvající nemoci,
  • před chirurgickým zásahem, operací,
  • starým lidem, jejichž síly značně ochabují,
  • dětem, od chvíle, kdy jsou schopny chápat, že jim tato svátost přináší posilu.

Svátost pomazání nemocných se neuděluje:

  • mrtvému,
  • těm, o nichž je známo, že zatvrzele setrvávali v těžkém hříchu nebo v odporu vůči Bohu a církvi.

Pro umírající má církev svátost, která se nazývá viatikum – což je „pokrm na cestu“. Povinnost přijetí viatika je pro všechny věřící, kteří mohou přijímat svátost Eucharistii. Mělo by se přijímat při plném vědomí. V některých případech je svátost pomazání nemocných přijímána spolu s viatikem.

Při udělení svátosti nemocných v domácnosti je vhodné v místnosti u nemocného připravit stůl přikrytý ubrusem. Na stůl postavit svíci a nádobku se svěcenou vodou, je-li to možné i větvičku.