Snad nikdy se necítil člověk tak sám jako dnes.
Starý uhlíř nebo hajný v osamělé lesní chaloupce býval sám, protože k němu nikdo nepřišel, měl však naději, že se snad přece jenom někdo zastaví. Dnešní obyvatel městského patnáctipatrového sídliště je sám bez naděje, protože už nevěří, že by si s někým mohl porozumět a od srdce pohovořit. I vlastní děti nechají staré rodiče o samotě, „aby měly klid na stáří“. A vlastní rodiče dají děti do útulku, „aby jim nic nechybělo“. Muž i žena si hledí svých vlastních zájmů: je tu snad přátelské setkání dvou rozličných světů, ale zřídka je to plný život v jednom jediném společném světě.
Člověk si ovšem svou osamělost uvědomuje a snaží se jí uniknout. Vrhá se do světa: vlakem, autem, letadlem. Přivádí svět k sobě do svého soukromého pokojíčku: novinami, rádiem, obrazovkou. Nosí si hrající transistor, i když jde po cestě. Bojí se samoty, bojí se mlčení. Něco se proto musí před jeho očima hýbat, něco musí mluvit. Jsou to sice hlasy nesmyslné, pomatené, prázdné, ale je to přece jen hlas něčeho, co je mimo mne, co mne spojuje s životem. Mlčení, jak se zdá, by nás zabilo. Stali bychom se mrtvolou, která už ani nevidí ani neslyší.
I na konci starověku se projevil zděšený strach před samotou. V římském soudnictví se trest vyhnanství do cizí neznámé krajiny skoro rovnal trestu smrti. A přece na počátku křesťanského věku táhly tisíce lidí do pouště, zalidňovali egyptské vyprahlé samoty. Objevili, že samota a mlčení jsou němé jen pro ty, kdo se s nimi nenaučili hovořit. Objevili, že mlčení má silnější hlas než všecka slova lidská i andělská. Báli se opustit poušť, aby se neocitli zase sami uprostřed lidí.
Nadčasová slova napsal kardinál Tomáš Špidlík 12. února 1970 na úvod českého překladu knihy Rozjímání v samotě trapistického mnicha Thomase Mertona z roku 1958.
Knihu, kterou v 70. roce vydala Křesťanská akademie Řím najdete dnes už jen v antikvariátech. Podařilo se mi získat ještě samizdat v červených složkách, s tenounkými průklepovými stránkami opisovaný ručně na psacím stroji…
Kolik času ta práce přepisu musela stát! A jakou cenu kniha musela v té době mít – pro toho, kdo ji přepisoval, pro toho, kdo ji získal a četl…
Umíte si dnes představit přepisování knih? Ctrl+C – Ctrl+V.
A jak málo máme pořád času…
Nejnovější komentáře