Kontemplace

Zdá se, že pravidelně meditovat, jen tak být zticha a nic nedělat, nemluvit a nehonit se za každou myšlenkou, je v rozporu se způsobem života dnešní doby. Ten je naplněn úkoly, povinnostmi, rodinou, okruhem přátel, sportem, návštěvami, cestováním a spoustou dalších záležitostí. Rádi bychom něco zažili, užívali si a cítili se dobře. Posadit se a meditovat vypadá jako luxus, který si dnešní člověk nemůže nebo nechce dovolit.

Ve chvílích ztišení se však děje něco velmi důležitého. Nacvičuje se a prohlubuje se důležitá schopnost oprostit se, odevzdat, a díky tomu získat a zachovat si vnitřní svobodu. Vnímáme to i na tělesné rovině: pomine napětí, ztuhlé svaly se uvolní a krevní tlak se vyrovná. Mysl zanechává utkvělých představ, osvobozuje se od strnulých způsobů myšlení, emoce se přestanou točit v kruhu. Přestáváme lpět na ,,chci“, ,,nechci“ a ,,chci to jinak“. Jsme schopni vnímat hlouběji a otevírá se nám přístup do zatím nepoznaných hlubin vlastního nitra.

Je velmi těžké nějak zprostředkovat, že jako dospělí lidé nacházíme smysl a naplnění života ne tím, že něco vykonáme, ale tím, že se oprostíme od závislosti na svých představách, přáních, myšlenkách a pocitech a otevřeme se jiné realitě, která je větší, než my sami. Právě k tomu dochází ve ztišení, v němž se uklidní aktivita ega. V tomto stavu zklidněné mysli jsme připravováni pro přijetí Boží milosti – toho, co dostáváme jako dar z lásky. Boží milost se nám nabízí jako voda z pramene, její plody jsou ovoce vnitřního ticha.

Jedním z nejcennějších plodů vnitřního ticha je mír, po kterém touží lidé od nepaměti. Nedá se nařídit, není výsledkem politických jednání ani velkých slov. Je to jiné vyjádření pro hluboké ticho v našem nitru. Je to stav, kdy ,,spočíváme v Bohu,“ jak říká sv. Augustin.

Tento mír není závislý na místu, denní době nebo jiných okolnostech, je neobyčejně živoucí. Okamžiky vnitřního klidu jsou daleko intenzivnější než bezmyšlenkově prožité nabité dny. Vnější činnost nás opotřebovává, ticho nitra nás obnovuje. Přestáváme být určováni vnějšími okolnostmi a tlakem na výkon. Stáváme se více lidmi. Vzdáváme se myšlenek na to, že stále něco chceme, něco se dozvědět, něco dosáhnout. I když jsou i tyto myšlenky opodstatněné, odkládáme je a necháváme umlknout. Tichými krůčky jsme proměňováni, vnitřní mír nás vede k opravdovějšímu lidství.

Křesťanství si vždy cenilo cesty modlitby

a rozlišovalo její etapy. V klášterech se mniši po mnohá staletí učí a cvičí v

  • oratio – modlitbě ústní
  • meditatio – modlitbě rozjímavé
  • contemplatio tiché modlitbě beze slov.

Nejde o módní trend, o snahu spasit se vlastní silou nebo o napodobení meditačních technik Dálného východu, ale o staletími ověřenou pravdu.

Mnozí uznávají, že modlit se znamená víc než jen pronášet slova, že ztišení a naslouchání jsou také důležité. Chybí však pochopení pro to, že klidu a ztišení je třeba se učit. Není to jen vnější nebo vnitřní prostor, do kterého se čas od času noříme, abychom byli Bohu blíž, je to životní postoj a zároveň cesta.

Jednou z možností rozvíjení kontemplativní modlitby je opakování jednoho slova, např. některého z jmen a výsostných titulů Ježíše Krista – vyslovovat jeho jméno, opakovat jej a dýchat v rytmu:

  • Ježíš
  • Kyrios – Pán
  • Sótér – Spasitel
  • Mesiáš – Kristus – Pomazaný
  • Beránek Boží
  • Slovo Boží
  • Syn Boží
  • Syn Davidův
  • Ty

Proč v kostele?

Jeden přítel mi vyprávěl, jak teprve v dospělosti pochopil, proč maminka chodila tak často a ráda do kostela. Doma se neustále o něco starala a byla k dispozici ostatním. Rodina žila ve stísněných podmínkách a maminka vychovávala pět dětí. V takové situaci pro ni každá cesta do kostela znamenala zotavení. Tam po ní nikdo nic nechtěl. Mohla se na chvíli zastavit, vydechnout si, vrátit se k sobě samé a načerpat sílu pro svůj všední den. Mohla složit do Božích rukou starosti a tíhu svého denního života.

Takovou zkušenost má dnes jen málokdo. Problémem naší doby je spíš neklid, stres, honba za stále novými a příjemnějšími zážitky. Chodíme do fitness center, hrát volejbal, rybařit, hlásíme se na relaxační kurzy, cvičíme jógu, tai-či, zkoušíme různé formy meditace. To všechno je v pořádku, pokud se nám to nestane povinností, kde je třeba něco vykonat nebo dokázat. I my potřebujeme chvíle a místa, kde si můžeme tělesně i duševně vydechnout. Náplň dne a s ní související úkoly jsou důležité, ale neměli bychom připustit, aby nás ovládaly. Proto je nutné, abychom byli schopni myšlenky a s nimi spojené pocity odložit a jen být

Podobni dětem můžeme naslouchat, jak ševelí vítr v korunách stromů nebo jak zpívají ptáci. A zároveň si být vědomi toho, co se děje. Takové chvíle nás tělesně i duševně uvolňují, umožňují vnitřní svobodu, prohlubují sebepoznání, soucit a lásku a dávají radost ze života. Věřícím se takové chvíle stávají modlitbou ticha, modlitbou vědomého přebývání v Boží přítomnosti.

Zpracováno podle: Jan Šedivý: O kontemplaci