Proč?
Promile občanů Orlové spravuje – bez přehánění – největší budovu města.
Fotografie kostela vesele kolují na sociálních sítích, hustě se sdílejí krásná videa z dronů, tisknou se a prodávají kalendáře s kostelem, vyrábějí propagační a pamětní předměty města…
Nikdo se nikdy neptal, jestli si může náš „dům“ natisknout na svůj hrnek.
Jen možná hrstka nabídla pomoc, aby ta krása byla zachována i pro naše děti a děti jejich dětí a děti dětí našich dětí a…
Pomineme-li souhlas vlastníka, kolik z nás, z obyvatel Orlové, přemýšlí nad tím, čím se město na propagačních materiálech bude pyšnit třeba za sto let…
Ano, kostel je břemeno.
Je to zátěž zcela nad naše možnosti. A možná přijde čas, kdy i tento bude prodán…? Kdy budou plakat ti, kdo ho v 80. letech 19. století vlastníma rukama zachránili před socialistickou demolicí. Ale možná plakat nikdo nebude, protože tu už dávno nebudou tihle hrdinové dávnověku, hrdinové socialistických časů, kteří šplhali po fasádě a lešení, opravovali základy a střechu, malovali, jak uměli, dřeli v potu tváře, věnovali svůj čas i peníze, až celý svůj život otiskli do jeho zdí…
V neděli 15. října 2023 Pán povolal k sobě pana Františka, který i v dnešním sobeckém světě ostrých loktů pokračoval v organizování dobrovolných brigád a s ním jako by odcházela také jedna z etap historie kostela… Brigádníků zbylo asi pět, s věkovým průměrem 70 let…
Pán Ježíš říká (Mt 11,28-30):
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Nás ale břemeno tíží…
Jak?
Co s tím?
Prolomit ledy.
Chceme zde zveřejňovat, co v kostele „hoří“, co potřebuje opravu, s čím bychom potřebovali pomoci.
A budeme doufat, že kdo má oči k vidění, uvidí, kdo má uši k slyšení, uslyší, že dokonce snad budou i tací, kteří nepotřebují napovídat a ujmou se něčeho potřebného sami…
S pomocí Boží – a vaší – chceme tenhle obrovský dům uchovat.
Pomůžete nám?
Rozjímání v samotě
Snad nikdy se necítil člověk tak sám jako dnes. Starý uhlíř nebo hajný v osamělé lesní chaloupce býval sám, protože k němu nikdo nepřišel, měl však naději, že se snad přece jenom někdo zastaví. Dnešní obyvatel městského patnáctipatrového sídliště je sám bez naděje,...
