Nikdo mi ještě uspokojivě nevysvětlil, proč se tahle svatodušní tradice v našich končinách udržuje a jak vůbec vznikla. Ale myslím, že je to tradice po čertech dobrá.

Nevím, kolik se nás sešlo, nejspíš kolem osmdesáti, možná stovka. Vím jen přesný počet vajec, kterých trochu nadbylo, a k tomu 5 bochníků chleba, kterého naopak pochybělo. Každopádně sešlo se nás dost. A bylo to příjemné, hezké, osvěžující, obohacující setkání. A taky trochu mokré…, když nám do hrnce plného vajec začalo hustě pršet. Naštěstí vaječina už zhoustla, hrnec jsme uklidili pod střechu a všichni, ano, úplně všichni jsme se nacpali do přívětivého, teplého, suchého – a Našeho hnízda – za což tímto dodatečně jeho majitelkám srdečně děkujeme!

Ekumenickou bohoslužbu za město vedl náš pan farář Rafal, promluvou přispěl farní vikář Mieczyslaw, čtení ze Skutků apoštolů přečetl p. Zielina z evangelického kostela. Sešli jsme se ze čtyř místních církví: naší římskokatolické, slezské evangelické a. v., českobratrské a bratrské. Bohoslužbu doprovodil zpěv sboru „dobrovolných důchodců“, kterému s podivem ani v letech vůbec nechyběl dech, dokonce se (že by vůbec poprvé?) dočkal pochvaly sbormistrové a varhanice p. Lančové. Požehnání, které kněz při bohoslužbě na naše město svolával, o které jsme všichni spolu Boha prosili, bylo krásné a je možná škoda, že jeho slova nedošla až k uším našich zastupitelů… Ono, nejen kulturními programy město žije, nejen materiální základnu potřebuje…, dát životu smysl, naději jeho obyvatelům, je asi nejdůležitější. Ale záleží i na obzoru, kam dohlédneme. Kam jsme schopni dohlédnout…

Ptal se mě jeden našich farníků, dříve než jsem jej stihla pozdravit a říct, že ho ráda po dlouhé době vidím. Ptal se s náznakem despektu, proč že se vaječina smaží právě na náměstí…

Mraky na obloze se ten den převalovaly rychle, střídalo se slunce s mrholením i silným deštěm. A touhle otázkou jakoby rázem radost toho dne setřel hustý přívalový déšť.

Je pochopitelné, že každý realitu vnímá jinak, naše představy a očekávání se různí. Když ale připomínka k organizaci padne od člověka, který se dění ve farnosti skoro neúčastní, který ani na dřívějších vaječinách léta nebyl, není možné se ubránit otázce, proč se vlastně ptá.

Je to odzbrojující. Nevíte najednou, co říct. Jak vysvětlit, proč na náměstí a ne na farní zahradě?

Vzápětí v mysli naskočí další podobná otázka návštěvníka jiné akce v minulosti: „Proč to děláte?“ Všechno to investování volného času, příprav, domlouvání, nejistoty při organizaci…, a přitom žádný hmatatelný zisk.

Těžké vysvětlit, že ne vždy má smysl jen to, co přináší viditelný užitek.

Do přípravy vaječiny jsme vložili přes tisícovku s rizikem, že nikdo dobrovolně příspěvek nedá, a s nebezpečím, že celou akci spláchne nejisté počasí. Bylo třeba dovézt stoly a lavice (děkujeme p. Dofkovi a našim dobrým sousedům), vyřídit povolení na městě (děkujeme p. Zielinovi), vymyslet program pro děti (děkujeme Našemu hnízdu a p. Pavlištíkové)…

Jak snadné by bylo sejít se na farní zahradě…

Jistě. To by bylo. Ale…

…smažili bychom smaženici každý sám, ve svém úzkém kruhu. Nesešli bychom se s našimi bratry ve víře. Nepoznali bychom naše sousedy z okolí. Neodvážili by se přijít další !cizí“ lidé, nezastavili by se kolemjdoucí…

Udržovat zvyky z tradice je dobré, ale časem se obsah svátků vyprázdní. Na rozdíl od setkání, které se nevyčerpá nikdy.

Dávat lidem příležitost spolu být, poznat se, popovídat si, bez ohledu na víru, na příslušnost ke skupině, to je smysl svátků a podobných příležitostí. Dávat prostor spolu být.

Nediktovat jim. Dávat svobodu přijít i odejít. A přijmout je takové, jací jsou. Setkávat se. Poznávat se. V tom je budoucnost naše i našeho města.

To je i důvod, proč to dělám. Protože je to třeba. Protože nemůžu jinak. Cítím potřebu to říct.

Pokud taková setkání dávají smysl i vám, přijďte. Zapojte se, jak uznáte za vhodné, tam, kde vás to táhne. Přijďte do ticha kostela, na bohoslužbu, na koncert, na brigádu, úklid, zdobení, na jakoukoliv akci, která vás osloví. Nenechte se odradit ničím a nikým. Naslouchejte svému srdci a jděte tam, kam Bůh vede vás…

A pokud se někde naše cesty protnou, poznáme se, porozumíme si, bude mi potěšením.